Absolventi

Bc.Tereza Kafková
Ondřej Schell
Adam Čechovský
Tereza Obrová
Milan Bednář
Nela Malíková

Bc. Tereza Kafková, absolvent 2018

Jmenuji se Tereza a na základní škole jsem studovala od 5. třídy. Jednou z nejlepších věcí, které mi tato škola do života dala, byla znalost anglického jazyka. Pomohli mi nejen učitelé, ale i rodilá mluvčí, se kterou jsme komunikovali během hodin angličtiny. Z těchto základů jsem čerpala po celou dobu studia na střední i vysoké škole.

Od začátku 9. třídy nás učitelé aktivně připravovali na přijímací zkoušky na střední školy – nejen během běžné výuky, ale i na dobrovolných ranních přípravách. Na těchto hodinách jsme s učiteli probírali konkrétní látku, která se pak objevila v přijímacích testech. I díky této podpoře se většina z nás dostala na své vysněné střední školy.

Hodiny strávené na základní škole pro mě nebyly jen povinností. Učitelé se snažili podporovat talent každého z nás, ať už šlo o sport, hudbu nebo jiné dovednosti. Zároveň to byly hodiny plné smíchu, radosti a momentů, na které dodnes ráda vzpomínám.

Dnes pracuji jako zdravotní sestra – v nemocnici se starám o pacienty v kritických stavech a zároveň studuji magisterský obor Intenzivní péče a anestezie. I vědomosti a dovednosti, které jsem získala na základní škole, stejně jako důslednost a píle, mě dovedly tam, kde jsem nyní.
                                   

Ondřej Schell, absolvent  2019

Mé vzpomínky na školu

Když jsem poprvé jako žák vstoupil do této školy, vůbec jsem netušil, co všechno se za následujících devět let naučím, jaká nová kamarádství se utvoří, ani co všechno jako třída společně prožijeme. Tenkrát také zdejší škola právě dostávala nový žlutý kabát, který se stal pro ni již typickým.

Počáteční nejistoty nic netušícího prvňáčka postupně opadly a musím říci, že jsem pak už vždy chodil do školy rád. Je pravdou, že někdy se, třeba kvůli nepříjemné písemce z matematiky, do školy tolik nechtělo, ale nikdy to nebyla nechuť a už vůbec ne strach. K tomu, že jsem se zde jako žák cítil dobře, dopomohlo hned několik faktorů. Jednak to bylo příjemné prostředí školy, které působí přátelsky. Barevné chodby plné obrázků, odpočinkových i zábavních míst, útulné třídy a také celková atmosféra historické budovy školy. Musím se mimochodem zmínit, že jsme na to později byli velmi hrdí, že naše škola tu stojí už od roku 1892. Dalším důležitým aspektem byly časté třídní výlety, které umožňovaly se navzájem lépe poznat. Každé září jsme tedy absolvovali tzv. Expedici Jedov, před Vánocemi přespávali ve škole a koncem školního roku jezdívali na týdenní školu v přírodě. Každé dva roky se také konal třídenní celoškolní výlet, kde měli možnost být všichni žáci školy pohromadě a spolupracovat napříč všemi ročníky. Myslím si, že důležitou roli hrál také osobní přístup školy k rodičům i dětem, a to v podobě konzultací, kdy žák, rodič a učitel měli možnost zkonzultovat prospěch a chování žáka ve škole pouze mezi šesti očima.

A na co nejvíce vzpomínám? Těch vzpomínek je tolik, že vyberu opravdu jen ty, které mi utkvěly v paměti nejvíce. Velmi rád vzpomínám na to, jak jsme se učili číst a museli hláskovat slova po písmenkách, tedy „jako Marťani“. Na to, když jsme hráli na interaktivní tabuli matematické „závody rybiček“, a když jsme ve čtvrté třídě objevili kouzlo programu PowerPoint a neustále dělali různé prezentace. Také jsme se vždy těšili na den otevřených dveří, kdy jsme mohli připravovat občerstvení pro návštěvníky a odpoledne zhlédnout naše fotky, které ve třídě běžely. Velká vzpomínka, která odděluje první stupeň od druhého, je ta na rozlučku, kterou jsme v páté třídě s menší pomocí dospělých připravili pro naši třídní paní učitelku. Druhý stupeň pak vyžadoval větší samostatnost, zato však nabízel také mnoho nových věcí, jako byly třeba fyzikální pokusy, učení druhého cizího jazyka, práci v dílnách nebo provázení na zámku, na samém konci našeho působení na škole. Velkou výzvou, kterou jsme jako třída absolvovali, bylo také zapojení se do projektu Srdce s láskou darované, přičemž se nám v posledním ročníku dostalo i ocenění, které jsme přebírali v poslanecké sněmovně. Odměnou za celou dobu školní docházky pak byl rozhodně vodácký výlet na řeku Vltavu, kam naše třída jela vůbec poprvé. Loučení se školou jsem sice vnímal jako smutné, jelikož jsem zde byl rád, ale na druhou stranu jsem věděl, že je čas posunout se zase vpřed.

Ty kroky vpřed vedly na Gymnázium T. G. Masaryka Zastávka, na které jsem mohl tady na škole slyšet velmi kladné reference od jeho absolventů – mých zdejších učitelů. A ty se určitě beze zbytku naplnily. Nyní studuji druhým rokem obory historie a hudební věda na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a mohu říci, že i dnes na svá školní léta rád vzpomínám a bez znalostí a dovedností, které jsem zde získal, bych se rozhodně neobešel. Bylo mi ctí chodit do školy, kde „Všichni mohou být úspěšní, se všemi se počítá!“ není jen prázdnou frází, ale skutečnou idejí, která k této škole neodmyslitelně patří. 

Adam Čechovský, absollvent 2019

Moje „bývalka“ ZŠ Komenského

Když se řekne ZŠ Komenského, tak se mi okamžitě vybaví vzpomínky na dětství a parta dobrých lidí, která mě doprovázela při mých prvních školních a studijních cílech, a nakonec i hudebních snech. Celých devět let jsem chodil do školy moc rád, a i teď po mnoha letech se do své „bývalky“ s velkou úctou a láskou vracím. Důkazem toho je má spolupráce se školním sborem, se kterým jsme nahráli Píseň pro Náměšť, a i do budoucna společně připravujeme nové projekty.

V tuto chvíli jsem studentem 6. ročníku brněnské konzervatoře, kde studuji hru na fagot. Po absolutoriu na konzervatoři mám v plánu dál pokračovat se studiem na vysoké škole. Snažím se rozvíjet a pilně pracuji na své hudební kariéře. Založil jsem si vlastní kapelu a skládám písně (hudbu i text), s jejichž pomocí se snažím kolem sebe rozdávat radost, štěstí a lásku.

ZŠ Komenského je pro mě místo, kde každé dítě má právo v něčem vyniknout a být výjimečné. Přál bych si, aby nadále tato škola disponovala dobrými lidmi, a ještě lepší lidi pouštěla na nelehkou cestu životem.

Tereza Obrová, absolvent 2020

Jak vzpomínám na ZŠ Komenského?

Když jsem se tenkrát v šesté třídě krčila před tabulí a představovala se jako nová spolužačka, která bude společně s třemi dalšími žáky doplňovat už zdánlivě uzavřený celek, nikdy mě nenapadlo, že i my se staneme nedílnou součástí naší Druhé rodiny – jak se dodnes jmenuje naše třídní skupina na messengeru. Na Komenského jsem nastoupila až na druhý stupeň, do té doby jsem chodila na malotřídku do Kralic, kde nás bylo v ročníku jen šest. Proto představa, že nyní budu navštěvovat třídu s pětadvaceti žáky, byla ze začátku strašidelná. Naštěstí jsme si se spolužáky skvěle sedli a vytvořili pevný kolektiv.

Mezi našimi řadami se objevila spousta nadaných lidí, kteří školu nebrali na lehkou váhu. Poslední rok našeho studia nás zasáhla první vlna covidu. Naštěstí jsme měli velice trpělivé vyučující, kteří nad námi nezlomili hůl ani když byla naše výuka odkázaná na posílání nekonečných úkolů přes mail a Google Teams. I v této složité době nás dokázali perfektně připravit na přijímačky. Už na základce mi bylo jasné, že přes čísla a vzorečky moje cesta nepovede. Naštěstí jsem si zamilovala dějepis a češtinu, a to především díky paním učitelkám, které pro mne byly velikým vzorem, i když jsem to ne vždy dávala najevo. Pokaždé věděly, jakou zajímavost říct a jak docílit toho, abych se i sama chtěla dozvědět víc. Těmto dvěma předmětům jsem zůstala věrná také na gymnáziu, kde se staly mými maturitními předměty. Nyní studuji Dějiny evropské kultury na Karlově Univerzitě v Praze a s klidným srdcem mohu říct, že češtiny a dějepisu mám dostatek.

Na naši základku ale s láskou vzpomínám dodnes. Na třídní výlet do Telče, na nejednu poznámku, kterou jsem donesla domů, na pokusy v chemii, hřejivou rodinnou atmosféru, která na chodbách vždycky panovala, na lyžáky, koupání v Rathanu, na hraní různých scének a divadel, na hodiny němčiny v družině nebo na veškeré úrazy, díky kterým jsem děsila všechny tělocvikáře. Těch zážitků jsou stovky! Byla to skvělá doba na skvělém místě s lidmi, a tím myslím spolužáky i všechny zaměstnance školy, kteří budou mít vždy speciální místo v mém srdci. I když nikdy nebylo všechno jednoznačně růžové, jsem vděčná za to, co mi ZŠ Komenského dala.

Milan Bednář, absolvent 2022

Mé jméno je Milan Bednář a základní školu Komenského jsem absolvoval ve školním roce 2021/2022. Teď studuji obor herectví na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Hostoval jsem v Národním divadle moravskoslezském v představení Goldoni po ostravsku aneb Sluha dvou pánů a aktuálně hostuji po mém prvním kompletním zkušebním procesu v profesionálním divadle v inscenaci Krvavá svatba. Taky jsem produkční v našem studentském souboru Pod svíčkou. Miluju (a vždycky jsem miloval) muzikál, ve škole se tedy hodně věnuji a profiluji i ve zpěvu. Do budoucna, po maturitě nebo absolutoriu, plánuji jít na JAMU.

Na svou základku jsem nastupoval ve školním roce 2013/2014. Plný obav a očekávání. A taky jsem neuměl uvázat mašličku, což doteď stále dělám dost po svém a jinak než ostatní. Z prvního stupně mám matné vzpomínky. Naše třída byla úplně vzadu u jídelny, celý prostor ale tehdy vypadal jinak než teď. Vždycky jsme čekali za rohem a hráli si na tajné agenty, kteří sledují pachatele nebo zločince... mimo tuhle naši hru, to byli naši učitelé. Taky si matně vzpomínám, že jsem byl dost špatný z toho, když jsem rozbil o velké přestávce nějaký výtvor z keramiky na tehdejší školní zahradě.

Z páté třídy si pamatuji svoje první natáčení a kamerovou zkoušku a konkurz do promo videa školy, které stále můžete najít na webu.

Z období přelomu prvního a druhého stupně si vzpomínám hlavně na pracovní výchovu. Vypadala tehdy trochu jinak a když bylo teplo byli jsme na školní zahradě. Pleli jsme, sázeli, pěstovali. To byla zábava a bylo to kolektivní.

Druhý stupeň pro mě byl trošičku složitější. Každý jsme se začali formovat a směřovat více k našim zálibám a k tomu, co bychom chtěli dělat do budoucna. Každý jsme taky začali mít na všechno svůj názor. Umění nebylo ve sportovně-počítačové třídě úplně trendy, stejně jako to, že jsem se bavil hlavně a převážně jenom s holkama. To mi spolužáci dávali dost najevo a bylo to dost nepříjemné. Vždy za mnou ale stáli učitelé. Přijímali to, že jsem jiný, umělecky založený. Nebyl jsem nikdy nějak zvlášť problémový, jen ukecaný a vyrušující (čtěte jako komunikativní a extrovertní). Nikdy jsem se nemusel nic nazpaměť učit, protože to v té hlavě vždy tak nějak bylo. To mi teď dělá docela problém, takže učit se se učím teprve teď a dost těžko. Mimoškolně jsem chodil do ZUŠky na klavír. Začal jsem taky jezdit do Prahy na soukromé hodiny zpěvu, v čemž mi vedení i učitelé s individuálním plánem vyšli vstříc.

Během 7. a 8. třídy nastala pro náš ročník karanténa a distanční výuka. Bylo dost frustrující nebýt mezi lidmi, nemoct se věnovat mimoškolním aktivitám. Se spolužáky jsme ale byli v kontaktu a užili jsme si karanténu a distančku po svém a se smíchem. Navíc výuka v posteli je moc příjemná záležitost. Na distančních hodinách jsem nedával moc pozor, nestíhal jsem dodělávat (nebo jsem spíš nedělal) práci ze zadání a musel jsem věci z druhého týdne distanční výuky dodělávat v šedesátém týdnu (opravdu nepřeháním, bylo to tak). Ale nějak jsem se z toho i díky trpělivosti učitelů pak nakonec vždycky dostal a zvládnul vše splnit.

Velkou záchranou z izolace bylo v 8. třídě mnou iniciované zkoušení prvního školního divadelního představení. Uvrtal jsem do toho paní učitelku Hudcovou a společně jsme začali pracovat na úpravě scénáře a zkoušení světoznámého muzikálu Mamma Mia! Zapojilo se přes 15 žáků napříč ročníky a scházeli jsme se distančně. Později se zkoušení vyvinulo do prezenční formy, kdy jsme zkoušeli po veřejných prostranstvích nebo tělocvičnách ve svém volném čase po výuce ve škole, která tehdy už začala fungovat v normálním režimu. Celé představení mělo i s šesti na míru ušitými kostýmy (a taky desítkami dalších seskládaných z rodinných skříní), strohou a jednoduchou scénou, ale s ozvučením portovými mikrofony svou velkou premiéru na trávníku na celoškolním výletě v Biskupicích. Bylo krásné a měli jsme velkou radost, že je naše práce a intenzivní zkoušení završeno děkovačkou, potleskem a dobrým pocitem.

Protože talentové zkoušky jsou o dost dřív než běžné přijímací zkoušky, byly moje přípravy na začátku 9. třídy o to intenzivnější. Vrátil jsem se po pandemii k výuce zpěvu v Praze a začal i s přípravou na herectví. Můj původní a první plán byl hlásit se jen na konzervatoř v Brně. To mi ale rozmluvila moje paní třídní – paní učitelka Pemčáková. Tak v přihlášce nakonec přistála i Ostrava. Na konci roku v prosinci jsem chytil COVID a proležel Vánoce nemocný. Naštěstí jsem se pak rychle zletýroval a mohl se vrátit k přípravám. Po talentových zkouškách jsem se zase vrátil do školy. S verdiktem přijetí na konzervatoř v Ostravě. Hlavně paní učitelce Pemčákové vděčím za to, že jsem dnes na místě, kde jsem.

Škola pak pro mě začala být tak nějak lážo plážo a hlavně pozorování ostatních spolužáků, kteří se trápili s matikou (i češtinou, která mně ale nikdy nedělala problém). Vrátím se ještě k mé oblíbené libůstce ze základní školy, a hlavně z období, kdy už je po přijetí na střední přece všechno tak nějak jedno. Pozdní příchody. Drží se to se mnou stále. Nedělejte to. Choďte včas. Já to nedělám. Učím se to. Už hodně, hodně dlouho.

V devítce jsem navázal na spolupráci s paní učitelkou Hudcovou a tentokrát činoherně a v komornějším hereckém složení začaly přípravy a zkušební proces dalšího představení s názvem Kvák. To už jsme se rozhodli udělat ve větším stylu a profesionálněji. Vedení nám povolilo zkoušet v odpoledních hodinách ve třídách, čímž také děkuji ještě jednou za trpělivost i paním uklízečkám. Zkoušeli jsme s náznaky scény, rekvizitami, nechali jsme si dokonce do představení udělat hudbu. Premiéra proběhla 28. června 2022 v Zámecké jízdárně za laskavé spolupráce školy i Městského kulturního střediska. Dopoledne pro žáky naší školy i základní školy Husova, večer pro rodiče a veřejnost. V krásné scéně s opravdovými dveřmi, postelí, stolem a židlemi z našeho domu. A taky s babiččinou pokojovkou. A v zákulisí i s jejím báječným cateringem.

Pomyslným uzavřením 9. třídy je ale absolventská práce. Moje téma bylo Divadelní herectví a mou garantkou paní zástupkyně Kijonková. Práci jsem zdárně vypracoval a odprezentoval. Slova, která si od paní zástupkyně vždycky budu pamatovat zazněla při jejím závěrečném hodnocení: „Děkuju, že jsi takový, jaký jsi.“

Já děkuju! Za možnost realizovat mé nemožné plány, za porozumění, za zastání, za zážitky, za trpělivost, za to, že mě škola formovala a taky za to, že se do ní můžu jednou za čas vrátit, podívat a potkat se s lidmi, které mám rád.

Nebýt mých učitelů a mojí základky – nebyl bych takový, jaký jsem.

      
Foto: Maxim Bajza, Martin Kusyn

Nela Malíková, absolvent 2024

Jak vzpomínám na ZŠ Komenského?

Na této škole jsem strávila čtyři roky svého studia, tedy druhý stupeň, a i za tak, řekněme, krátkou dobu jsem si ji stihla opravdu oblíbit. Ráda vzpomínám jak na spolužáky, tak na pedagogy.

Budova školy je navíc vybavena moderně, zejména v odborných učebnách, které jsme často využívali pro názornější výuku.

Učitelé se vždy snažili najít cestu, jak látku vysvětlit, tak abychom ji pochopili. Neměli problém s doučováním mimo rozvrh, což se hodilo například v období přijímaček. Zároveň nás podporovali nejen ve studiu, ale i v osobním rozvoji – mě konkrétně v organizování aktivit se školním parlamentem. Tyto zkušenosti mi pomohly a inspirovaly mě v nadcházejících letech studia na SŠ.

Velmi si cením toho, že jsme v deváté třídě dostali možnost provázet na zámku v Náměšti. Byla to obrovská zkušenost, která nás naučila vystupovat před lidmi a získat větší sebedůvěru. Také nám škola pomohla s přípravou na přijímací řízení na SŠ, což nám usnadnilo přechod na další stupeň vzdělávání. A samozřejmě nesmím zapomenout na skvělé zážitky, jako byl lyžařský kurz nebo třídní výlety na konci roku – chvíle, které nám pomohly stmelit kolektiv.